Žijeme hluší k zemi pod sebou,
deset kroků od nás nikdo neslyší naše řeči,
ale kde se objeví aspoň poloviční rozmluva,
hned o ní dostane echo kremelský horal.
Prsty má tlusté ako ponravy
a z jeho rtů odpadávají slova konečná
jako olověná závaží.
Jeho švábí vousy poťouchle pošilhávají
a vršky jeho vysokých bot se lesknou.
Kolem něho sběr tenkokrkých vůdců - plazivých pololidí,
se kterými si pohrává.
Řehtají, kňučí nebo vrní,
jak on žvaní a ukazuje prstem,
jeden po druhém falšují zákony,
aby dostali jakoby podkovou do hlavy,
do očí, do třísla.
A každé zabití je požitkem pro Oseta široké hrudi.
deset kroků od nás nikdo neslyší naše řeči,
ale kde se objeví aspoň poloviční rozmluva,
hned o ní dostane echo kremelský horal.
Prsty má tlusté ako ponravy
a z jeho rtů odpadávají slova konečná
jako olověná závaží.
Jeho švábí vousy poťouchle pošilhávají
a vršky jeho vysokých bot se lesknou.
Kolem něho sběr tenkokrkých vůdců - plazivých pololidí,
se kterými si pohrává.
Řehtají, kňučí nebo vrní,
jak on žvaní a ukazuje prstem,
jeden po druhém falšují zákony,
aby dostali jakoby podkovou do hlavy,
do očí, do třísla.
A každé zabití je požitkem pro Oseta široké hrudi.
Uvedená báseň je poslednou z pera Osipa Emiljeviča Mandelštama, jedného z najväčších ruských básnikov minulého storočia. Za báseň, ktorú predniesol v úzkom kruhu priateľov, bol poslaný do gulagu blízko Vladivostoku, kde 27. decembra 1938 zomrel. (A Osetínec so širokou hruďou nie je nikto iný, než Josif Stalin.)