Keď aj poézia zabíja

Žijeme hluší k zemi pod sebou,

deset kroků od nás nikdo neslyší naše řeči,

ale kde se objeví aspoň poloviční rozmluva,

hned o ní dostane echo kremelský horal.



Prsty má tlusté ako ponravy

a z jeho rtů odpadávají slova konečná

jako olověná závaží.

Jeho švábí vousy poťouchle pošilhávají

a vršky jeho vysokých bot se lesknou.

Kolem něho sběr tenkokrkých vůdců - plazivých pololidí,

se kterými si pohrává.

Řehtají, kňučí nebo vrní,

jak on žvaní a ukazuje prstem,

jeden po druhém falšují zákony,

aby dostali jakoby podkovou do hlavy,

do očí, do třísla.

A každé zabití je požitkem pro Oseta široké hrudi.

Uvedená báseň je poslednou z pera Osipa Emiljeviča Mandelštama, jedného z najväčších ruských básnikov minulého storočia. Za báseň, ktorú predniesol v úzkom kruhu priateľov, bol poslaný do gulagu blízko Vladivostoku, kde 27. decembra 1938 zomrel. (A Osetínec so širokou hruďou nie je nikto iný, než Josif Stalin.)